123 Main Street New York, NY 10001
Za co jsem ve škole dostával poznámky, to mě dneska živí, říká Marek Berger, moderátor a programový ředitel Radia Haná
Začínal v divokých „devadesátkách“ na rádiu Rubi, ale lásku k hudbě zažehla paradoxně školní povinnost hrát na housle. Tehdy se zrodila jeho touha exhibovat a dneska je Marek Berger programovým ředitelem Radia Haná, ale také ředitelem produkční agentury Forsberg. Diskotéky a cédéčka vyměnil za mikrofon i rozhovory s celebritami. A vše, co na Radiu Haná uslyšíte, závisí právě na něm.
Marku, ty jsi vystudoval střední elektrotechnickou školu. Jak se student takové školy dostane do rádia?
Myslím, že to začalo daleko dřív, protože mě rodiče vedli k hudbě. Jako malé dítě ale nemáš chuť chodit dvakrát týdně do houslí. Hrál jsem na ně od první třídy. Vydrželo mi to deset let a dalo vztah k hudbě, i když mě nebavilo, v čem mě paní učitelka drtila. Bavilo mě stoupnout si před televizi, vzít housle a když hrála seriálová znělka jako třeba Arabela, tak melodii dohrávat. Jediný důvod, proč jsem vydržel hrát, byl, že jsem jednou za rok mohl jet na besídku nebo hrát Rybovu Českou mši vánoční v kostele pro publikum a konečně vidět reakci. Tam vznikla moje touha exhibovat. A se spolužáky jsme na základce o přestávkách hráli improvizované divadlo. Takže za co jsem dostával poznámky, to mě dneska živí. Když jsem pak šel na školu, nevěděl jsem, co chci dělat. Proto ten výběr školy. A když se otevíralo rádio, prostě jsem se přihlásil.
V rádiu působíš už téměř třicet let. Čím vším sis tam prošel?
Samozřejmě ‚devadesátková‘ doba byla zcela jiná než teď. Začínal jsem v Uničově na rádiu Rubi, kde jsem si mohl vše postavit, jak jsem chtěl. Poslouchal jsem zahraniční rádia, rakouská či slovenská, měl jsem své vzory i archív cédéček, s nimiž jsem do rádia šel, protože jsem po dědinách hrál na diskotékách. Měl jsem poměrně jasnou představu, co chci hrát. Tehdy se zprávy četly z novin a teletextu a pouštěla se cédéčka. Devadesátky byly dobou neomezených možností, v podnikání i pro dýdžeje. Nastal obrovský boom a hlad po muzice i zahraničních písničkách, které tady nebyly.
Dneska jsi programovým ředitelem v rádiu Haná. Co tvá práce obnáší?
To je dobrá otázka. (smích) Mám na starosti vše, co z rádia ‚vyjde‘. Starám se o moderátorský tým, redakci a produkci, která natáčí, vyrábí a vymýšlí reklamní spoty. Vybírám hudbu a jsem zodpovědný za playlist, který sám sestavuji. Vše je dáno naší licencí, takže kontroluji měřitelné parametry, na jejichž základě rádio v roce 1992 licenci dostalo. Což je samozřejmě oříšek, protože v té době nebyl internet a licence počítala s komunikací postavenou na telefonech. Dohlížím tedy také na dodržování licenčních podmínek, na poměr mluveného slova, kodex zpravodajství a na běžné provozní záležitosti, jako jsou výplaty pro zaměstnance nebo hlášení na Osu, co jsme hráli.
To jsi mi nahrál na další otázku, protože rádio je nejen o zábavě, ale musí si na sebe i vydělat. Kdo je vaším typickým klientem?
Vždycky říkám kolegům, že je to podobné, jako bychom prodávali rohlíky. My prodáváme reklamní čas, jen je to těžší, protože rohlík chutná, voní a potřebuješ ho, ale reklamní čas je virtuální. A nás opravdu živí jen reklama. Koncesionářské poplatky, které povinně ze zákona platíme, jdou Českému rozhlasu. Ideálním klientem je tedy každý, kdo potřebuje být slyšet, tzn. firmy z regionu, pro které se snažíme, aby za nimi lidé chodili nakupovat zboží. Typicky jde o střední firmu z Olomouckého kraje, který pokrýváme naším signálem. Obchody, kavárny, ale i technologické společnosti, pro které vysíláme například náborovou kampaň. V Praze nás pak zastupuje mediální agentura v rámci národního trhu, abychom získali reklamu i od velkých klientů, kteří jsou z Olomouce nedostupní.
Myslíš si, že v dnešní době marketingového šumu, kterého jsme svědky, má reklama v rádiu stále svůj význam a smysl?
Vycházím z průzkumů, protože jiná data nemám. I my si žijeme ve své sociální a pracovní bublině. Více než osmdesát procent dospělé populace rádio poslouchá a ze starších médií má rádio stále jakýsi smysl a zásah. Umí být stále s tebou a neruší tě, hudbou, ani reklamou. Naproti tomu televizi si na zahradu nevezmeš a v autě si ji nepustíš. Rádio nabízí zábavu, oblíbené písničky, k tomu reklamu, která ti v zásadě řekne, co si kde koupíš levněji a kam zajít za kulturou. Vše je hezky zabalené a nefunguje jako u televizního formátu, kde si při reklamě zajdu odskočit nebo do ledničky. Reklama v rádiu se bere jako informační servis a čísla nám dávají zpětnou vazbu, že to lidi stále zajímá.
Pojďme to trochu odlehčit. Když se vypne mikrofon a hrají písničky, co se děje ve studiu?
Rádio má obrovskou výhodu, že nejsi vidět, což znamená, že můžeš klidně přijít rozcuchaný a v pyžamu. Pořád tě ale prodává hlas, o který se musíš starat a nemůžeš to večer před směnou přehnat s alkoholem nebo cigaretami. A samozřejmě je slyšet, když jsi nemocný nebo máš rýmu. Dneska má rádio plně automatizovaný provoz, takže si dělám z kolegů legraci, že posluchač ani nepozná, když moderátor umře. Samozřejmě přeháním.
Moderátor si na základě scénáře připravuje vstupy step by step, má kostru vysílání, sleduje nonstop on-liny, hlavně co se týče dopravy v regionu, aby měl posluchač každou hodinku čerstvý servis. Moderátor pak má do hodiny tři až čtyři vstupy, takže si je potřebuje připravit opravdu dobře.
A navíc obhospodařujeme ještě druhý program SkyRock a třetí Metropoli, takže produkční práce je hodně. Ale moderátor si může zvolit, jestli vstup udělá živě, nebo si ho lehce předtočí, pokud to jde, a pak ho ‚prodá‘ posluchačům živě. Každou hodinu máme nové zprávy, takže je stále co dělat, a směna, která trvá čtyři až pět hodin, moderátorovi rychle uteče.
Co nejzajímavějšího jsi zažil za mikrofonem? Protože kromě toho, že jsi programový ředitel, i moderuješ.
Toho je strašně moc, ať už v rádiu nebo na akcích. Ale vždycky nezbývá než se s tím poprat. Třeba když ti uklízečka vlítne s vysavačem do živého vstupu, máš jen dvě možnosti. Buď v půlce přestat mluvit, nebo s ní začít rozhovor. (smích) Vzpomínám si, jak jsme si před pár lety s paní uklízečkou povídali na téma úklidu. A pak se stává, že selže technika, něco vypadne nebo ti svítí červená, mluvíš a mikrofon si z nějakých záhadných důvodů zapomeneš vypnout. Vstup se ti nepovede a proneseš do živého vysílání nějaké sprosté slovíčko, a to pak zjistíš, že tě lidi opravdu poslouchají, protože zpětná vazba je okamžitá.
Vzpomeneš si na nejzajímavější rozhovor, který jsi vedl?
Teď rozhovory předtáčíme nebo děláme videopodcasty a do vysílání se dostane jen krátký edit, zbytek si lidi najdou na YouTube. Obrovským benefitem téhle práce je, že poznáš strašně moc známých lidí i populárních celebrit a v podstatě zjistíš, jací doopravdy jsou, když ti přijdou z televizní obrazovky a z koncertů do rádia. Takže z hudební branže to jsou skoro všechny osobnosti, včetně mistra Karla Gotta, a z televizní zase ti, kdo přijeli do Olomouce promovat nějaký film či premiéru. Divadelní i televizní herci a dabéři nám také natáčí reklamy, takže i s nimi jsme v kontaktu. Pan Dvořák, který dabuje Bonda, nebo Zdeněk Mahdal a teď nám například pro policii Ondra Vetchý či Karlos Vémola točili náborové spoty.
Marku, moc děkuji, že jsi tu byl s námi, a ještě mám pro tebe deset rychlovek, které pokládám každému hostovi.
Práce, nebo dovolená?
Práce.
Peníze, nebo volný čas?
Volný čas.
Baťa, nebo Jobs?
Baťa.
Raději dáváš dárky, nebo dostáváš?
Dávám.
Káva, nebo čaj?
Káva.
Dům, nebo byt?
Dům.
Ranní ptáče, nebo sova?
Hmm, těžký (smích). Sova ve formě ptáka.
Kolo, nebo auto?
Auto a teď čerstvě nové kolo.
S plánem, nebo bez plánu?
Někdy bez.
Televize, nebo rádio?
Rádio. (smích)
Já moc děkuji, že jsi za námi přišel a budu se těšit někdy příště. Dnes byl součástí podcastu Marek Berger, programový ředitel Radia Haná a ředitel produkční agentury Forsberg. Já děkuji za fantastické otázky.
Michal Ondra, manažer klubů
+420 732 268 021
michal@ondra.eu
©2024 Všechna práva vyhrazena.
Web vytvořila Domigrafika